Nejednou jsem dostala dotaz, jací ztroskotanci ke mně chodí, že potřebují pomoc s tím, jak žít. Obdobné otázky mě vždy utvrdí v tom, že představy lidí o koučinku jsou dosti zkreslené či pokřivené. Většina mých klientů jsou lidé, kteří na sobě i bez kouče extrémně tvrdě pracují, ale jako všichni z nás naráží na omezení a ochranný systém našeho mozku, který nám vytváří bezpečné, a zároveň pohodlné hranice. Do určitých oblastí nás prostě jen tak nepustí – v zájmu „pudu sebezáchovy“.

Pomocí koučinku se klienti mohou dostat daleko za tyto hranice. Pokud za ně opravdu chtějí a jsou připraveni za ně jít. Nepopírám, že je prakticky vždy třeba vykročit z komfortní zóny a za hranice svého standardního myšlení i chování, vynaložit nemálo času i energie k provedení potřebných změn, jakož i učinění podstatných rozhodnutí, které vedou k životu, který si přejí mít.

V mých očích jsou koučovaní velcí hrdinové i tvrďáci a vytrvalci, jelikož prakticky denně odvážně překonávají sami sebe a své niterní limity. Pokud cítí, že je někde tlačí bota, nebojí se s tím aktivně něco dělat. Jen si vezměte, kolik lidí věčně remcá a lituje se, svádí vinu na okolí, dobu, ostatní, a kolik z nich danou věc aktivně vezme do ruky ve snaze ji změnit? A přestože jejich pokusy mnohokrát nevyjdou, zkusí to znovu ale jinak. A znovu. A znovu.

Já osobně před koučovanými smekám klobouk! Jste mi velkou inspirací.