Krásy dna

Troufám si říci, že si všichni myslíme, že jsme si již sáhli na své dno. Z mého zatím nejhlubšího dna už jsem pár let úspěšně vyhrabaná. Byla to sakra dřina. Žila jsem v šíleném stavu, určité bublině, kterou jsem si sama vytvořila. Tížil mě pocit, že nemám svůj život ve svých rukách, přišla jsem si naprosto bezmocná – o mně beze mně, stále jsem se snažila najít odpověď na otázku PROČ? Proč se to stalo, proč zrovna mně, proč, proč, proč? Vlastně jsem se mentálně točila v bludném kruhu stále se opakujících myšlenek. Litovala jsem se a říkala si, že tohle jsem si teda fakt nezasloužila. Já, taková hodná holka.

Předpokládám, že obdobné pocity prožívá většina lidí plácajících se po svém dně. Naštěstí jsem v sobě našla sílu se začít pomalu ode dna odrážet a tempo za tempem se probojovávat zase na  hladinu. Co mi pomohlo? Láska k mé práci a můj čtyřnohý psychiatr a psychoterapeut v jednom – Střapinka, psík z útulku, který do mého života přinesl nejen nové zážitky, ale i osoby. Navíc jsem přestala pátrat po odpovědích na otázku proč, která mne vlastně spíš do bahna dále zahrabávala. Soustředila jsem se na to, co s tím, jak žít dál.

Zpětně musím říci, že prožité dno způsobilo nejpodstatnější a extrémně positivní změnu v mém životě. Dovedlo mne ke studiu lidské psychiky, „najednou“ mi do života přicházeli lidé a knihy z oblasti osobního rozvoje a psychoterapie. Cesta mne zavedla až k mé druhé pracovní životní lásce – ke koučinku. Práce či spíše poslání, které mému životu poskytlo zcela nový rozměr a smysl.

Jakého nejhlubšího dna jste ve svém životě dosáhli Vy? Co Vám pomohlo se z něj dostat? Co jste se naučili ze svého „pobytu“ na dně a rochnění se v něm? Co jste se dozvěděli o sobě? O svém okolí? Jak se změnil Váš mindset a přístup k životu?

Ne nadarmo se říká – všechno zlé je pro něco dobré. Osobně jsem výborným příkladem.