NÁROČNÁ ŠIFROVAČKA JMÉNEM ROZHOVOR
Přemýšleli jste někdy již o tom, jak vlastně probíhá dialog? Aniž bychom si to pořádně uvědomovali, je komunikace velmi těžká „hra, překážkový běh“, ve které mluvčí určitým jemu vlastním a naprosto specifickým způsobem kóduje své pocity a myšlenky a snaží se je vyjádřit pomocí zdrojů, které má k dispozici.
Těmito zdroji jsou především mimika, gestikulace a rovněž slova.
Už zde může dojít k prvnímu omezení a podstatnému pokřivení významu. Volbou slov nějakým způsobem formulujeme a formujeme naši myšlenku. A to také není vždy 100%, že? Pravděpodobně jste zažili stav, kdy se vám nedařilo najít vhodná slova. Tím však tento komunikační překážkový běh nekončí.
Na druhé straně, tedy u posluchače, probíhá nelehká dešifrovačka. Člověk se snaží maximálně přesně interpretovat, dešifrovat to, co jeho přijímače zachytily. Také na bázi svých dostupných zdrojů, na základě vlastních postupů a skrze prioritně používané přijímače, stereotypní filtry, své dosavadní zkušenosti, vědomosti.
No a tady máme hned několik dalších překážek. Začíná to již u volby „přijímače“ informace. Někdo je více orientován na obsah slov a to, zda mu dávají smysl a mají logiku, jiného upoutá tón a rychlost vašeho hlasu více než obsah samotný, jiný bude vnímat, jak se u toho tváříte, jak gestikulujete, kam se díváte, a zda došlo k nějakému fyzickému kontaktu – např. dotyku ruky, poplácání po rameni atd. Další si bude v hlavě vytvářet obrazy slyšeného. Všechny tyto vjemy dokreslují, ale i zkreslují vnímané sdělení.
A to jsme teprve u přijímačů, ze kterých jde „nějak“ přijatá a řádně přefiltrovaná informace do dalších center mozku. Tam dochází k dalšímu zpracování, které nám ji pomůže pochopit a vytvořit na ni „vhodnou“ reakci či odpověď. Nazvala bych to překlad z jazyka mluvčího do jazyka, který je vlastní posluchači.
Prostě a jednoduše – každý máme svůj jazyk a každý náš komunikační partner je vlastně překladatel toho, co mu sdělujeme. Zrovna tak jsme my „jen“ překladatelé toho, co je nám sdělováno. Asi tušíte, že překlad se nikdy 100% neshoduje s originálem.
To jsme se ještě ani nezačali bavit o našich osobních hodnotách a filtrech, kterými selektujeme, interpretujeme i sdružujeme informace.
Pak se člověk opravdu nemůže divit, že v komunikaci vzniká tolik nedorozumění…
Je každopádně dobré mít tyto rozdíly na mysli, protože i jedno jediné slovo vyvolá v mnoha lidech naprosto rozdílné asociace.
Protože např. věta: „Sejdeme se v přední části nádraží“, nemusí pro každého znamenat totéž místo.
Zrovna tak konstatování: „Doma došel chleba“, nemusí mít efekt, který si od něj mluvčí slibuje, např. že má jít posluchač na nákup. Pro druhou stranu, tedy posluchače, je to prostě logická a jasné informace s obsahem, že prostě došel chleba. O tom, aby šel/šla na nákup, v této větě není naprosto nic…
Zažili jste něco podobného?
Komentáře jsou uzavřeny.