Pravděpodobně vás nyní překvapím tvrzením, že většina z nás neumí při rozhovoru pořádně naslouchat druhým. Nevěříte? Myslíte si, že zrovna vy jste dobrým posluchačem? Možná vás přesvědčím o opaku.

Tak schválně – kolik si toho bezprostředně po rozhovoru pamatujete? Jaké detaily si vybavíte? Kolikrát jste druhého, věřím, že v dobré vůli, přerušili, abyste mu „zaručeně dobře poradili“ nebo mu sdělili svoje vlastní podobné problémy a zkušenosti? Nestočili jste párkrát téma či hovor samotný na sebe nebo úplně jinam od problému, se kterým za vámi druhý přišel?

Ještě nemáte dost, dobří posluchači? Pokud jste si až sem vedli perfektně, tak si zaslouženě můžete pogratulovat, protože většina z nás by ztroskotala už na mých prvních dvou až třech otázkách.

Ale můžeme pokračovat dále… Snažili jste se na danou situaci dívat jeho/jejíma očima – na základě jeho/jejich životních hodnot, názorů a priorit? Ne svýma očima a skrze své filtry, názory, předsudky a zkušenosti? Dařilo se vám alespoň trochu se odpoutat od sebe samého? Nebo jste automaticky do rozhovoru vnášeli svůj pohled na věc. A vlastně – dívali jste se na toho člověka? Udržovali jste oční kontakt? Pokusili jste se vcítit do jeho životní situace? Do jeho pocitů? Neutekly vám opakovaně během rozhovoru myšlenky k hodnocení? (To je přece blbost! Vždyť je to jasný jako facka. Bože, proč to dělá? Jak může být ve svém věku ještě tak naivní? To já bych….)

Vnímáte svého partnera opravdu na plno, nebo vám u rozhovoru běží na pozadí v hlavě vaše starosti a jiná témata? Nebo dokonce u osobního/telefonického rozhovoru píšete sms či ťukáte do PC?

Hmm. Tak co? Když se člověk trochu více zamyslí nad tím, jak pozorně a koncentrovaně nasloucháme svému okolí, jak je nám nasloucháno, tak se možná chytíme za nos. Jak se cítíte vy, když si někomu vylejváte srdíčko a on vám zjevně nevěnuje plnou pozornost? Máte chuť se s ním/ní bavit? Půjdete za ním/ní příště s jiným problémem?

Zkuste se na toto příští 3 týdny intenzivněji zaměřit. Ať již v roli posluchače nebo vypravěče.

Budu moc ráda, když si při svých rozhovorech s kolegy v práci, kamarádkou u kávy nebo mužem u večeře, ale i dětmi, vzpomenete na výše uvedené „výtky“ a zkusíte s nimi alespoň něco udělat. Začněte třeba jen s jednou věcí.

Každý se chce při rozhovoru s námi cítit důležitý, dejte mu svým pozorných nasloucháním pocit důležitosti. Bude Vám za to vděčný. Poslouchejte – neraďte, nehodnoťte, dokud na to nebudete přímo tázáni. Je to fuška, že?