Už jste obdobné „chytré“ věty od lidí ze svého okolí zaslechli? Předpokládám, že většina z nás je nejen slyšela, ale rovněž sama použila. Pokud jde o druhé, jsme všichni nesmírně „chytří“ a o nápady, jak by měl řešit problém ten druhý, rozhodně nemáme nouzi. Jak je to ale s řešením našich vlastních problémů? Tam už nápady z rukávu jen tak nesypeme, že?

Návrhy ohledně řešení projdou v naší mozkovně mnoha filtry. Do hry se většinou svérázně pustí emoce, především ty negativní. Dostaví se strach, nejistota, pochybování. Dochází k porovnání s předchozími zkušenostmi, srovnání s jinými lidmi a jejich zkušenostmi no a z původních x nápadů nám jich zbyde pouze hrstka „použitelných“. Tyto procesy u nás při „řešení“ situací jiného člověka nenastupují či jen v omezené míře, protože nejde o nás.

Je možné, že někdo naše rady uvítá, většina lidí ale pravděpodobně zaujme odmítavý postoj. Odůvodňuje, proč Váš návrh rozhodně není pro ně reálný, či zareaguje dokonce agresivně. Jiný se bude se cítit jako hlupák, protože Vy ho vlastně vnímáte jako člověka neschopného si pomoci sám, což mu většinou neúmyslně Vaší radou dáváte znát.

Až příště budete chtít druhým udílet zaručené rady, zkuste se zamyslet nad tím, jak danou situaci vnímá Váš protějšek. Místo dobře míněné rady ho tedy nechte, aby si na své řešení přišel sám a sáhněte raději po otázkách typu:

Kdy nejčastěji nad tím přemýšlíš?

Jak moc je pro tebe prioritní toto téma vyřešit?

Co ti to přinese? Jaký smysl to pro tebe bude mít?

Jak vlastně vypadá ideální stav, po vyřešení tvého problému?

Napadají tě nějaké možnosti řešení?

Jaké další myšlenky se ti teď, když to říkáš nahlas, honí hlavou?

Jak tyhle myšlenky můžeš dál využít? Jak ještě?

Jak bys to řešil, kdyby to nebyl tvůj problém, ale kolegy. Co bys mu poradil?
Udržte se a neraďte. Více se ptejte a intenzivněji naslouchejte. Váš protějšek určitě ocení, že jste ho k jeho nápadu dovedli.