Myslím, že tahle otázka by se mohla jmenovat „Jak 100% a rychle na… svou druhou půlku“. Už jste to zažili?

Váš muž/žena se prostě tváří nějak strašně divně. NĚCO tady nehraje. Máte podezření, že je NĚCO špatně, vy jste možná udělal/a nebo řekl/a něco nevhodného, nebo má průšvih práci či není spokojen/a s vámi a se vztahem. Co se děje?? My ženy to hnedka začneme velmi aktivně a opravdu empaticky řešit. My prostě potřebujeme vědět, co s ním je, co cítí a jak se cítí, proč se tak cítí.

Co ti je, miláčku? Nic. Aha. Nic? Hmmm. Ale prosím tě, lásko, vidím to na tobě. Určitě ti nic není? Jsi celý skleslý, nevěřím, že ti nic není. Řekneš mi to? Co je s tebou? Ty mi to neřekneš? Co, lásko, co tě trápí? Tak co, už mi řekneš, co ti je? Že ti nic není, ale prosím tě, znám tě už xy let! Ty mi to neřekneš, jo? No to je teda partnerství, když mi ani nejsi schopen říci, mně, tvé ženě, co tě trápí? Nevím, proč jsi teda se mnou, když se mi s ničím nechceš svěřit. Komu jinými bys tohle asi tak měl říct než mně? No a už to jede…

I kdyby do té chvíle chudákovi mužovi opravdu nic nebylo, jen se špatně vyspal, tak teď už mu tedy NĚCO je. Věřím, že jeho myšlenky říkají minimálně cosi o odkazu do určitých míst

Milé dámy – muži a pocity. Jak moc myslíte, že to jde dohromady???

Ale nebojte, pánové – ono to platí i obráceně.

Když my ženy občas umlkneme, chlapi hnedka zbystří. Nejprve jejich „radary“ postřehnou božský klídek, pohodu, ticho a začnou si ho užívat a vychutnávat. Nemáte to však dlouhé trvání, protože větší proluka v mluvě jejich žen většinou značí nějaký průšvih. Muž znejistí a jde se na svou ženu podívat, zda je v pořádku. Pakliže ji vidí sedět schoulenou na gauči, žmoulající kapesník a bojující se slzami, jeho „analytický a logický mozek“ má okamžitou potřebu přijít všemu na kloub a najít své ženě vynikající řešení.

Co ti je, miláčku? Stalo se něco? Ty brečíš? Proč brečíš? A žena? Ta má pro ženskou logiku zcela jasnou odpověď. Nic. Nic se nestalo. Já nebrečím. A pláče dále. To muže totálně vykolejí. Jak jako nic. Jak se nic nestalo. Přece musí mít důvod brečet. Přece musí vědět, proč brečí. Musí to mít nějakou jasnou příčinu.

A tady bacha pánové. Žena nemusí vždy přesně vědět, proč brečí. Opravdu občas vůbec nemusí znát důvod svého momentálního žalu či pocitu smutku a osamění. Nemá cenu se snažit pátrat po důvodu a obtěžovat ženu svými dotazy. Přineste jí další kapesník a po další vlně rozněžnělého brekotu, že jste jí galantně podali kapesník a jste nejúžasnější muž pod sluncem, ji obejměte, ideálně toho moc neříkejte a čekejte. Muži – opakuji – moc toho raději neříkejte.

Myslím, že tato otázka je pro vztah vražedná a už ve škole by nás měli učit, že patří do „slovníku zakázaných partnerských dotazů“, nebo ne? Co myslíte?