Krásy dna
Troufám si říci, že si všichni myslíme, že jsme si již sáhli na své dno.
Troufám si říci, že si všichni myslíme, že jsme si již sáhli na své dno.
Udělali jste v dané činnosti vše, jak jste jen nejlépe mohli?
Kritika je ok, pochybení je výborná zkušenost a zároveň informace, jak to příště udělat jinak nebo lépe
Máte-li šéfa či kolegu, který je extrémně eruptivní a vše ho vytočí, pravděpodobně Vám to na dobré náladě a fajn pracovní atmosféře nepřidá. Pokud však svou práci máte rádi a chcete v ní i za těchto podmínek zůstat, co s tím?
Dneska mi další klient potvrdil můj zvláštní postřeh z koučinku. Pro některé z nás je naprostý standard žít v modu „těším, se, až… bude za mnou.
Na jak dlouho můžete odjet z firmy na dovolenou, aniž by se firma „zbořila“ a Vy jste mohli opravdu odpočívat, dobíjet mentální baterky, nebýt dostupní na mobilu a po nocích neťukat do PC?
Téma nalezení rovnováhy mezi prací a rodinou může již znít jako ohrané klišé, přesto patří k poměrně častým tématům mých koučovaných. Schválně – jak jste na tom Vy?
Dneska mám pro Vás jedno nelehké cvičení, které Vás může dovést k zamyšlení nad Vaším životem, jeho smyslem či Vašimi hodnotami a směrem, kterým se Váš život ubírá.
Není žádnou novinkou, že žijeme ve společnosti orientované na povrchní pozlátka, nasazovaní sobě-prospěšných masek a šmajchlování svého ega, v případě výhodnosti i leštění eg druhých.
Dostali jste někdy tuto otázku? Jak jste se při ní cítili a co Vám běželo hlavou? O kom vlastně je? Vypovídá více o tom, kdo ji dostal či spíše o tom, kdo ji položil? Neznamená v překladu spíše – Já sám/sama sebe moc nemiluji, miluješ mě aspoň ty? Dokaž mi to, přesvědč mě.
Máte mezi svými kolegy osoby, které při jednání s nadřízenými připomínají takové ty plastové pejsky s kývající se hlavou? Máte šéfy, kteří tyto kývače milují? Pokud jste alespoň jednou odpověděli ano, upřímnou soustrast. :-)
Nejednou jsem dostala dotaz, jací ztroskotanci ke mně chodí, že potřebují pomoc s tím, jak žít.