Dneska mi další klient potvrdil můj zvláštní postřeh z koučinku. Pro některé z nás je naprostý standard žít v modu „těším, se, až…. bude za mnou. Pro mne děsivá představa, že bych takto trávila dny a jen si v diáři „odškrtávala“ schůzky a aktivity, které už chci mít za sebou. Na nic se netěšila nebo se spíše už ani nedokázala z něčeho a na něco těšit. Je to taková životní jízda na neutrál.

Pokud tito lidé něco radikálně nezmění, v nejsvětější pravděpodobností budou obdobně fungovat ještě dalších 20 – 25 let či do prvního bypassu. Je to opravdu život, který si člověk přeje mít? A je to vlastně vůbec život nebo jen jistý způsob přežívání a odškrtávání všech „musím“. Osobně mi to přijde jako scénář k dobrému hororu nebo trpké komedie, kde se člověk zasekne na jednom místě a stále prožívá to stejné dokola. Rutina, stereotyp. Pro nic a možná ani nikoho nežije, nic mu neudělá radost. Neumí mentálně odpočívat. Nedokáže si často ani představit, že by to mělo nebo dokonce mohlo jít jinak. Natož pak nastartovat proces změny,

Našli jste se v něčem výše uvedeném?

Nebudu zde udávat žádnou „univerzální radu“, protože jako neurokouč vím, že univerzální všeobecně fungující rady prostě nejsou a každý si musí najít svou odpověď a řešení pro sebe na míru své situaci, hodnotám atd.