Další z mé série překvapení, údivů a uvědomění.

Na základě intenzivního pozorování mého okolí jsem došla k tomu, že většina z nás jsou naprosto perfektní obhájci. Obhájci sami sebe – sebeobhájci. Kdyby tato disciplína byla placena hodinově, tvoří velkou většinu našeho národa milionáři. Minimálně milionáři. Když šéfovi, kolegovi nebo partnerovi i rodičům naprosto logicky a samozřejmě zcela opodstatněně vysvětlujeme, proč jsme to a to neudělali či nestihli, nesplnili úplně dostatečně, naše kreativita nezná mezí. My toho umíme tolik vymyslet! Nebo ne?

Svou obhajobu většinou hledáme v obžalování druhých. Oni mi, ono se, kvůli nim.

Kdyby si své argumenty člověk zapisoval a pak se na poznámky po pár letech podíval, asi by se pěkně styděl.

My za to přece totiž prakticky nikdy nemůžeme. MY fakt NE. To někdo jiný, naše okolí, naše karma, soused, kolega, šéf, auto, zpoždění autobusu, zácpa a blbí řidiči, pomalá tiskárna, zasekaný počítač, počasí – vítr, silný déšť, šílený pařák, i chudák pes je ve hře a je hnedka dobrým argumentem…

Šéfe, nestihl jsem to, protože kolega… Už jsem byl skoro na cestě, ale můj syn, manžel, pes… Kdyby on mi tenkrát býval byl neudělal tohle…, mohl bych už dávno být… Musel jsem čekat, až oni… Chtěl jsem, ale ona… Kdyby mi morče nerozkousalo sešit, paní učitelko…

Copak jsme děti v mateřské školce? Není na čase konečně převzít zodpovědnost za naše „úkoly“, jednání, chování i rozhodování?

Přiznat svou chybu už chce sakra velkou odvahu a duševně „VELKÉHO“ člověka. Co myslíte?