Co se vlastně skrývá za tímto pojmem. Je to kritika? Výtka? Skrytá pochvala? Přechytračelost a nadřazenost druhé strany? A co přesně znamená konstruktivní?

Nevím, jakou máte zkušenost vy, ale odhaduji, že mnoho z nás má pocitově, i s dobře myšlenou konstruktivní zpětnou vazbou, spojenou především kritiku, útok, nelibost. Byť je to většinou dobře myšleno, už slova jako „dám ti zpětnou vazbu, zaměstnanče, posadíme se spolu nad tvým ročním hodnocením“, v nás většinou nevyvolá úplně positivní pocity.

Pokud něco vnímáme jako kritiku či negativní hodnocení NÁS nebo NAŠÍ PRÁCE, mozek ihned přehodí do módu totálního nasazení, sebeobrany a možná i drsného útoku, boje, odporu nebo uzavření. A jestli je konstruktivní nebo ne, to nás v tu chvíli fakt nezajímá.

Cokoliv, co v nás vyvolá byť jen malý pocit nekomfortu, ohrožení našeho bezpečí, jistoty, názoru či statutu, zaktivuje úžasnou část našeho mozku – limbický systém, který patří k vývojově starších „udělátkám“ mozku. Už to nám asi trochu napoví, že když nás tolika let provází vývojem, nese si v sobě prastaré informace, které nejsou pro dnešní dobu vždy úplně užitečné. Každopádně tahle mrška se ihned probudí k sakra aktivní činnosti, jakmile je kapku podrážděna.

Upozornění či pouhý náznak našeho sebemenšího pochybení díky ní vnímáme jako „životní hrozbu“. Opravdu, mozek tuto situaci vyhodnotí za „život ohrožující“. A tak reagujeme. Repertoár našich reakcí by se dal shrnout následovně:

Zmrzneme – stáhneme se, necháme na sobě dříví štípat, stojíme a ani nedutáme, ostatní funkce mozku v tu chvíli mají „dovolenou“. Mlčíme, zíráme a mlčíme. Jaký myslíte, že má konstruktivní zpětná vazba na člověka v tomto stavu vliv? Jaký má pro něj přínos? Jak zvládne racionálně vnímat sdílené informace?

Zaútočíme – máme hnedle po ruce tisíc argumentů, proč jsme danou věc nemohli splnit – bráníme SE, automaticky negujeme výrok druhé osoby – ODMÍTÁME. Prakticky obsah slov autora zpětné vazby nenecháme ani projít „centrem našeho myšlení“, čímž se tu a tam ochuzujeme o řadu zajímavých názorů, nápadů a postupů pro naši situaci. My, potažmo náš mozek, je ale ve fázi útoku, sebeobrany, sebeobhajoby. MUSÍM se uhájit, musím ubránit sebe a svůj názor.

Využíváním kritiky a možná trochu hezčího slova zpětné vazby, vlastně lidem ukazujeme, že my jsme lepší, že to víme lépe než oni. Nemyslíte? Obráceně tedy – že oni jsou něco méně než my – méně kompetentní, méně chytří, nápadití, kreativní. Vzpomeňte si, jak jste se cítili vy, když jste dostávali konstruktivní zpětnou vazbu…

Cítili jste se fajn? Kolik jste si toho vzali k srdci a nad kolika věcmi jste pak opravdu racionálně a zcela bez emocí přemýšleli?

Nejspíš to většina z nás myslí „dobře“ a ke zpětné vazbě sahá prioritně kvůli tomu, aby „pomohli“ tomu druhému. Ale on to většinou jako pomoc příliš nevnímá. On ne. Jeho mozek ne… Co tedy s tím?