Koučování je pro losery
Nejednou jsem dostala dotaz, jací ztroskotanci ke mně chodí, že potřebují pomoc s tím, jak žít. Obdobné otázky mě vždy utvrdí v tom, že představy lidí o koučinku jsou dosti zkreslené či pokřivené. Většina mých klientů jsou lidé, kteří na sobě i bez kouče extrémně tvrdě pracují, ale jako všichni z nás naráží na omezení a ochranný systém našeho mozku, který nám vytváří bezpečné, a zároveň pohodlné hranice. Do určitých oblastí nás prostě jen tak nepustí – v zájmu „pudu sebezáchovy“.
Pomocí koučinku se klienti mohou dostat daleko za tyto hranice. Pokud za ně opravdu chtějí a jsou připraveni za ně jít. Nepopírám, že je prakticky vždy třeba vykročit z komfortní zóny a za hranice svého standardního myšlení i chování, vynaložit nemálo času i energie k provedení potřebných změn, jakož i učinění podstatných rozhodnutí, které vedou k životu, který si přejí mít.
V mých očích jsou koučovaní velcí hrdinové i tvrďáci a vytrvalci, jelikož prakticky denně odvážně překonávají sami sebe a své niterní limity. Pokud cítí, že je někde tlačí bota, nebojí se s tím aktivně něco dělat. Jen si vezměte, kolik lidí věčně remcá a lituje se, svádí vinu na okolí, dobu, ostatní, a kolik z nich danou věc aktivně vezme do ruky ve snaze ji změnit? A přestože jejich pokusy mnohokrát nevyjdou, zkusí to znovu ale jinak. A znovu. A znovu.
Já osobně před koučovanými smekám klobouk! Jste mi velkou inspirací.
Krásy dna
Troufám si říci, že si všichni myslíme, že jsme si již sáhli na své dno.
Aby Vás kritika „nebolela“
Udělali jste v dané činnosti vše, jak jste jen nejlépe mohli?
Jak „přežít“ kritiku
Kritika je ok, pochybení je výborná zkušenost a zároveň informace, jak to příště udělat jinak nebo lépe