Nemálo z nás má naprosto jasné pracovní cíle, kterých chce v následujících letech dosáhnout. Jak by měl vypadat vývoj naší kariéry, na jakém postu se chceme do 5 – 10 let nacházet. Strategie i jednotlivé kroky jsou určeny. Denně na nich tvrdě pracujeme, občas to stojí přemáhání, odříkání atd. My se však pro naše pracovní cíle rádi „obětujeme“, nebo ne? Jak je to ale s vizemi a cíli v osobním životě?

Jak moc máte jasno, jak by měl za 5 – 10 let vypadat váš vztah, jakým partnerem/partnerkou a rodičem chcete být? Jakou roli v rodině budete hrát? Jak bude vztah fungovat, kam směřovat a jak se v něm chcete cítit? Co vám má vztah přinášet a co do něj budete „investovat“? Víte?

Pracujete se stejným nasazením jako na budování své kariéry i na budování dobrého a naplňujícího vztahu? Bylo by bláhové domnívat se, že pokud už partnera či děti máte, nemusíte se příliš „starat“, že to prostě nějak bude fungovat, aniž byste hnuli prstem. Chcete, aby vzpomínkou vašich dětí byl rodič, který přicházel domů pozdě večer, špatně naladěn a ještě ťukal do PC? Rodič, který se nezajímal o to, jak bylo ve škole či školce, co je nového, ale rodič, který při jejich dotazech odpovídal stroze, prosil je, ať ho/ji neruší, že musí vyřídit ještě něco důležitého. A my děti? My tedy pro tebe nejsme důležité?

Obdobně je to s partnerským vztahem. Když ptáčka lapají… ze začátku se všichni snažíme druhou půlku okouzlit, pečujeme o ni/ho, upíráme si své koníčky v zájmu společně stráveného času. Ale za pár let…

Osobně vnímám partnerský vztah jako soužití, kde má jeden druhého rozvíjet, obohacovat, „učit“ a doplňovat, ale zároveň o něj/ni i pečovat, obětovat něco, věnovat svůj čas a pozornost. Nebrat ho/ji jako samozřejmost.

Jak říkala liška Malému princi o jeho růži: Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“