Máte mezi svými kolegy osoby, které při jednání s nadřízenými připomínají takové ty plastové pejsky s kývající se hlavou? Máte šéfy, kteří tyto kývače milují? Pokud jste alespoň jednou odpověděli ano, upřímnou soustrast. :-)

Která z variant je ale vlastně horší? Kolegové, kteří nemají svůj vlastní názor, nedokáží oponovat, podávat protinávrhy a bránit svůj vlastní tým? Avšak dokáží bravurně „lézt správným směrem“ a z každé situace pro sebe vytěžit maximum? Nebo šéfové, kteří nejsou přístupní jinému názoru, rádi poslouchají sami sebe a na poradách vedou obsáhlé a sebepochvalné monology, na své podřízené hledí jako na CNC stroje, které je třeba jen naprogramovat, a ty pak už frčí – přemýšlet přece nemusí, mluvit nemusí, jen vyrábět – podávat výsledky. On to přeci všechno vymyslel za ně. On – King.

Oba extrémy přímo ovlivňují nejen pracovní atmosféru, ale i výkony, nasazení a motivaci ostatních. Samozřejmě negativně. Chybu však vždy hledají především v ostatních, jelikož kingové jsou neomylní. Ostatní jsou neschopní, nepracují pořádně, nemají ten správný zápal…

Co je podle Vás horší? S čím se dá lépe a efektivněji bojovat a jak vlastně? Kolik takových lidí ve vedoucích funkcích způsobuje odchod kvalitních lidí…