Máte ve svém okolí chronické „stěžovače a nadávalisty“?

Když se zamyslím, tak mě napadne celkem dlouhý seznam osob, které si řadu let stěžují, často i na to samé. Pořád a pořád. Ale nikdy s tím nikdo z nich vlastně nic neudělá. Moc negací v jedné větě, že?

Přesně to odpovídá způsobu přemýšlení a chování nemála lidí. Vše vidí hned černě, vše je špatně a na každém ve svém okolí „něco“ najdou.

Nadáváním v hospodě na politickou situaci, stěžováním si na šéfa svým kolegům, sebe-litováním, že máme tu nejhorší práci na světě a ještě nás blbě platí, vášnivými diskuzemi u kávy či vínka s kamarádkou o neschopném chlapovi, který se válí doma, nářky u dortíku v cukrárně nad tím, že jsme zase přibrali a fakt nechápeme proč… Tím nic nezměníme, nijak si nepomůžeme. Právě naopak.

Jak se cítíte, když si takhle zanadáváte a postěžujete? Uleví se vám?

Spíše si ještě více posílíte vnitřní negativní naladění. Upevníte záporné emoce. Místo toho, aby se vaše hlava v následujících hodinách zabývala něčím positivním, hezkým a příjemným, stále vám budou naskakovat myšlenky, jak je to doma blbé, že vás v práci štve šéf atd. atd.

Jsme národ velkých hrdinů, ale většinou na špatném místě.

Zkuste se zaměřit na to, jak probíhají rozhovory s vašimi kamarády a kolegy. Mluvíte vy sami i oni o tom, co se vám povedlo, jaké fajn zážitky z poslední doby máte, kdo/co vás potěšilo nebo vyprávíte především to špatné?

Nesmírně obdivuji osoby, které zvednou zadek a jdou se svým životem něco dělat. Vydají se na trnitou cestu a nejednou padnou, ale zatnou zuby a vstanou. Odváží se vstoupit na tenký led, který se může kdykoliv probořit. Riskují, zkouší dělat věci jinak, učí se ze svých chyb. Mají svou vizi, plán, sen a jdou si za ním.